9. Vášnivá ornitoložka

Tak nevím, recepční je ještě pořád „nemocná“, ale spíš to vypadá na nějakou jarní únavu materiálu. Jednak není nejmladší a taky je vyloženě „jarní romantický typ“, tak jí ta zamilovaná atmosféra, co se vznáší na jaře vzduchem, musí pěkně zmáhat. Vzpomínám si na komentář menšího z šéfů, když ji na pokyn našeho ředitele z dalekého západu přijímali, protože ji dobře znal (všichni jsme se báli zeptat, odkud) a mohl tudíž vřele doporučit (všichni jsme se báli zeptat, na co). Paní s bujným poprsím, dlouhým copem po pás a krátké minisukni nás tehdy všechny lehce zaskočila. Ale chovala se jako doma, byla přátelská a nenucená, pracovní smlouvu orazítkovala rudou rtěnkou místo podpisu a laškovně se odvlnila zase pryč. Výrobní jen nasál těžkou vůni, co po ní v kanceláři zbyla, a krátce a výstižně novou kolegyni okomentoval: “Vona bude hodná, to je evidentně vášnivá ornitoložka, vsadím se, že moc ráda kroužkuje ptáky“.

Jinak atmosféra v práci nic moc a mě chytily mateřské pudy, budu s tím muset něco udělat. Doma je naštěstí idyla, začaly mi kvést růže, tak to tady vypadá jako na střelnici, protože ty odkvetlé všude suším. Odpoledne trávíváme na zahradě, ptáčci řvou, cvrčci cvrčí, prostě ráj. Ale to vedro je teď děsný a to jsem se na léto tak těšila, ale jsem z toho utahaná jak pes. V pátek jsem uklízela a zalívala zahradu a v deset hodin večer jsem už šla spát, velitel nikoli. Náš vesnický playboy šel s kumpánem do hospody na kulečník. Byla tam i místní živá kapela, asi jim vypadl nějaký pohřeb, tak šli hrát do putyky, tam bývá před zavíračkou mrtvých docela dost. Pro velitele chodila na tanečky místní mašina, děva krev a mléko, panenka s velkým srdcem a velkou nadváhou. Velitel si stěžoval, že měla úplně jiný styl polky než on, takže to vypadalo spíš jako řeckořímský zápas než lidový tanec. Dovedu si to živě představit.

V sobotu u nás byla semetrika ze semetrikova – moje potenciální tchýně. Na tchýně je spousta vtipů, ale o téhle se nehodí ani vtipkovat. Je to neuvěřitelná povaha, královna ironie, naprosto nepraktické stvoření žijící ve svém světě plném umělých květin, háčkovaných deček, růžového porcelánu a broušeného skla, které nám ráda kupuje k různým příležitostem a které na velitelovo doporučení skladuji na jednom místě, ve skříňce k tomu zvlášť vyčleněné, kdyby přišel zloděj, aby proboha na nějaký kousek nezapomněl.

Včera jsem poprvé v životě chytala na udici ryby. Pozvali nás na rybolov známí s vlastním rybníkem a lákavou nabídkou, že to, co chytíme, pak vyudíme. Chytila jsem oooobrovského kapra, ale měl tak smutné očičko, že jsme ho zase pustili do vody, k nelibosti ostatních, kteří se těšili na dobrého „uzenáče“. Ale z radosti nad přislíbenou svobodou se se mnou kapr aspoň vyfotil hned v několika rajcovních rybích pozicích, moc mu to tam sluší a protože není slyšet, co u toho na mě řve za nadávky, tak jsou ty obrázky fakt idylický. Asi hodinu po tom, co jsme se vrátili od rybníka, nám pan velkorybníkář poslal jiného kapra na uzení, říkal, že ho srazilo auto a moc netrpěl, což mě dostatečně uklidnilo, tak jsme ho naložili, vyudili a sežrali.

Dneska pohoda, klid veliký. Šéf je na dovolené, tak jsme byly s kolegyní na kávě a teď jsem se vrátila ze solárka, je to vyčerpávající, ale znáte to, kocour není doma... Kéž by si tu dovolenou užil náš ředitel stejně jako my, ale o tom dost pochybuju. Je to stará podezřívavá držgrešle, takže na cestu do Chorvatska zabalil pouze rodinu, stan, každému na cestu jednu tatranku a láhev od koly, do které budou po cestě na odpočívadlech čepovat čerstvou vodu. Navíc se bude asi každou noc převracet hrůzou, co se asi děje ve firmě, když tam není, odpočatý teda rozhodně nepřijede, to se můžeme vsadit.

Velitel se pomalu začíná těšit na svůj srpnový tábor (to jen mezi námi, doma tomu musím říkat badmintonový kemp) a já se pomalu začínám těšit na srpnovou dovolenou v Alpách. Ale to si ještě chvilku počkáme.

Včera jsem odvezla velitele s kumpánem na další čundr. Chtěli hodit do nějaké malé díry, kde mají dalšího kumpána, aby to tam s ním pořádně zapili, a pak se budou vracet pomalu směr domov. Mají na to týden a je to asi dvacetšest kilometrů, takže pravděpodobně brali v úvahu četné hospůdky po cestě, bude to jistě po čertech náročné. Velitel říkal, že by prosil pro sichr očekávat je už ve středu. Většinou se vracívají jak po půlroční túře po Himalájích, zarostlí, špinaví, utahaní, hladoví, plní zážitků a alkoholu. Na cestu si velitel pokaždé chystá jen lahev domácí slivovice a pytlík vepřových výpečků, ale jsem si jistá, že obojí zlikvidují hned první noc a zbytek zájezdu jsou na pivu a suchých rohlících. Ale vracívají se tak určitě do mladých let, kdy jim ještě bylo hej, ráno nebolela hlava ani záda, nemuseli nosit kloboučky, protože jim teď už holé hlavy kryla bujná kštice, a žabičky na jejich rozverné otázky typu „Nechodili jsme spolu náhodou do školy, krasavice?“ nereagovaly pohrdavým „Tak leda s mou matkou, krasavče“.

Náš větší pes byl trochu nemocný, bolel ho pupík, pořád kníkal, v neděli se mnou musel spát dokonce v posteli, aby se vypotil, tak to trochu pomohlo. Soused tvrdí, že má hovínka plná pecek, takže ten pitomec (pes, ne soused) ožral jako každý rok višně, kam až dosáhl, doufám, že aspoň zastřelí pár krtků.

......