24. To bude bába čučet

Dneska jsem se vůbec nemohla probrat, ale včera jsem slíbila kamarádce, že je vezmu s dětma pro velký pondělní úspěch znovu do města a že je vyzvednu už v devět hodin! To byla veliká, veliká chyba, ale nakonec jsem se vyhrabala. Malá princezna měla jako obvykle v autě sólo v dost vysokých tóninách. Zpátky už mamince povolily (konečně) nervy a dala jí na prdel, ale přidala jen na decibelech. Jdu si pustit pohádku a chvilku si lehnout, abych se z toho zase trochu vzpamatovala.

Velitel je v dobrém rozmaru. Dneska ráno tady studoval dopis z pojišťovny, protože jeho zaměstnavatel mu platí penzijní připojištění, a pořád se uculoval a mumlal si pod nerostoucí vousy: „To bude penzička, to bude prachů, ale to bude na tajným kontě, aby bába nevěděla (to myslel mě), heslo bude „žij a užij si“, to bude bába čučet (opět myslel mě)“. Ale jak to tak pozoruju, tak jestli budeme mít s dědkem stejně veselé stáří, jako veselé máme mládí, tak nám protézy budou stejně smíchy z huby padat.

Teď jsem si vzpomněla na jeden starý vtip: Novomanželský rozhovor po svatební noci: „Drahá, jak jsem zjistil minulou noc, nebyl jsem tvůj první.“ „Miláčku, jak jsem zjistila minulou noc já, tak ani poslední.“ No, ještě že jsme měli tu desetiletou zkušební dobu, než si mě velitel byl ochoten vzít.

Dneska se stavila kamarádka od vedle, tak jsme si daly ledovou kávu a když jsem ji šla vyprovodit, tak na stromě u zahrady visel roj včel, mám já to ale štěstí. Volala jsem do práce veliteli, dostala důležité úkoly, tavila rámky a tiše zuřila. Velitel přijel „záhy“, odborně pochytal, já jsem fotila, samozřejmě se mi jako obvykle začaly ty svině pruhovaný motat do vlasů, ale nakonec jsem vyvázla bez žihadla.

Velitel pak odjel opět do Prahy a já na přednášku o kojení. Byla docela zajímavá, ale hrozně dlouhá. Měla trvat dvě hodiny, ale po slíbených dvou hodinách se teprve naše lektorka chystala pustit doplňující video, které, jak má ve zvyku, by ještě padesátkrát zastavila, aby ho mohla okomentovat, takže to už jsem vzdala, pod čůrací záminkou se vytratila a fičela domů.

Večerní krmení divokých včel proběhlo v pohodě, ale na stromě za plotem visel další roj. Velitel kupodivu rozumně uznal, že vzrůša už mám tento týden dost a požádal kamaráda, aby šel roj chytit. Bylo to akční i tak, kámoš přišel i s manželkou, byl silně rozrušen, ale všechno zvládl, dostal jedno žihadlo a byl za hrdinu. Ještě šli k nám na oslavu na panáka a v jedenáct hodin večer jsem si šla konečně lehnout. Skoro jsem nespala, trochu jsem se tady bála, potomek kopal ostošest, asi zastrašoval ty potencionální zloděje a ve čtyři ráno začali řvát ptáci, tak jsem si oblíkla odevzdaně kuklu a rukavice a šla spravit včelám krmítka. To mělo hned dvě výhody, jednak byla ještě zima, takže včely byly zalezlý, ospalý a v klidu, a hlavně jsem unikla našemu staršímu sousedovi, kterej je v důchodu, lehce se nudí a nesmírně rád radí.

Dneska jsem viděla konec jakéhosi vtipného pořadu, kde vystupovala mě neznámá, ale ostatním evidentně dobře známá, osobnost mužského pohlaví, myslím, že nějaký politik. Barvitě líčil, jak byl on sám u porodu, jak přestřihl pupeční šňůru, což byla pro osobnost jeho kalibru brnkačka, protože muzeí, výstav a zoologických zahrad už otvíral spousty a je to vlastně podobná procedura. Taky říkal, že manželka a syn dostali hned po porodu na ručičky stejný číslo a že je to proto, aby si on neodvedl jinou maminku, až půjdou domů. To mě uklidnilo, že to mají takhle vychytaný, protože za velitele člověk v těchhle případech ruku do ohně dát nemůže, maximálně tak tu jeho.

.............