65. Umírej potichu :-)

Máme periodu, já i pes, tak těhotný není nikdo, tak fakt nevím, na co tu náladu svádět. Dneska máme taneční, ale pochybuji, že zvládnu jít na parket. Jsou věci, které slušná začátečnice prostě nedělá.

Tak berunka byla na koních za hvězdu. Kvalt dokonce cválal, berunka na něm lehce akrobatika, i když asi neúmyslně. Když slezla, byla ještě tak o deset centimetů vyšší, jak se dmula. Mě se udělalo zle pokaždý, když slečna koně švihla bičem, aby zrychlil, páčto jsem čekala, že se mu to brzo přestane líbit a berunku shodí, ale ustál to a dostal za to u stáje ledovou sprchu. Taky bych si ji dala, to byly nervy.

Sestra má taky nervy, jako obvykle, ale samozřejmě jiného ražení, cituji: „Včera tady byla Kerstin, otevřel se sekt, pila ona, já, jednu sklenku si dal choť a mně je tak špatně, že jsem vstávala skoro v poledne. Jo a v láhvi ještě zbylo. To jen pro ilustraci, jak špatně snáším to letní počasí, nebo nevím. Máme periodu, já i pes, tak těhotný není nikdo, tak fakt nevím, na co jinýho to svádět. Dneska máme taneční, ale pochybuji, že zvládnu jít na parket.“

Prázdniny nám pomalu končí, naštěstí, protože to je fakt moje noční můra vždycky s tím berunčiným hlídáním. V sobotu jedeme do rodného města, páčto je tam pouť, nejedeme na šógle, ale objet příbuzné domácnosti. Taky jsme si donesly od sousedů koťátko, je rozkošný, naše kočka – jeho mamina - bydlí u sousedů s tím svým, koťátko se tady zatím drží, micina ho sem tam chodí kontrolovat, ale jinak zůstala s kočičím druhem, takže máme ve finále tak jeden a půl kočky.
Od včerejška lije, příjemná změna, dneska bylo docela chladno, zítra už má být zase teplo, berunka se těší ke kumpánovi na bazén, tak doufám, že to slunko zas vyleze, ale jen kvůli těm harantům. Odpoledne máme navíc další lekci v koňském sedle, nabíjím kameru, už jsem ji dlouho nevzala do ruky, tak zas musím něco vyprodukovat, ať se mám po večerech na co dívat sama samička na starý kolena.

Sestra a její nálady žádná změna, skypovala s naší maminou, která je teď nově důchodkyně a domácí puťka na plný úvazek a údajně vysílá na adresu mé bezdětné sestry podprahová sdělení o tom, že její o pár let mladší kamarádce se rozpadá parta a že nejpozději v šedesáti je dokamarádkováno, ať chceš nebo nechceš, a kdo nemá ty děti, který ho budou celý stáří bavit a obskakovat, tak je v háji. Nicméně sestra sází na to, že věčně vyhřezlá plotýnka a sem tam necitlivá končetina, kterou údajně trrrrrochu tahá za sebou, zaručí, že se toho snad ani nedožije. To je docela možný, plotýnka asi ne, ale někdo ji určitě brzo zabije za ty věčně arogantní řeči prezidentky galaxie. Vzhledem k tomu, jak popisuje taneční lekce a pohodový víkend s manželem, asi překvapená ani nebude: „V pátek jsem se skutečně překonala a vyrazila tančit. Tedy tančit, vyzvána jsem byla jen jednou, jinak jsem měla tu čest naslouchat "partě" kolem našeho tanzmeistera. I v pokročilém věku jsou dospělí pyšní na to, že jako sedí s učitelem, předháněli se v upoutávání pozornosti, no nevím. Ten muž, co mě nakonec vyzval, byl úplně cizí, ani se mně nepředstavil. Jinak jsem byla trochu zklamaná, že ani Ralf, pro kterého mám vážně slabost, kvůli jeho svéráznému humoru, pro mě nepřišel. Ale na straně druhé, ani se jim nedivím. Taneční krok s nimi nedržím a velká legrace se mnou taky není. Můj tanečník se tomu snad věnoval dvacet let, navíc tančil portorikánský styl, byl neuvěřitelně rychlý a chtěl po mně věci, které slušná začátečnice prostě nedělá. Ale statečně vydržel tři písně a já jsem pak jela domů.
V sobotu jsme byli v Kolíně, na Festu Kolínská světla. Žel jsme to s chotěm tradičně špatně pochopili, měla jsem za to, že si poslechneme muziku, zkazíme si žaludek párkama a kdo chce, zůstane na ohňostroj. Ale celá slavnost je jen ten ohňostroj, který začíná těsně před půlnocí.
Od sedmi hodin jsme byli na cestě, abychom někdy v půl deváté zaujali místo u řeky, ze kterého se při účasti cca milionu lidí už nikdy nedostaneš. Schody ucpaný, nemůžeš se ani hnout a takhle v pozoru tam čekáš na půlnoc, na dvacetiminutový ohňostroj, na který si ani nepotrpím. Pak se ten milion pomalu tlačí ven, za tři hodiny jsme byli úspěšně u auta. Zázrakem jsme dojeli v těch kolonách ještě šedesát kilometrů zpátky a dneska jsme jak praštění několika pytli. Každopádně jsem na roky vyohňostrojovaná a těším se na náš Elbefelder Coctail, kdy bude na ulici, skutečně muzika, stánky s koktejlama, spaříme si čumáky a můžu jít kdykoliv domů, máme to skok i kdybych to měla jít pěšky.“
U nás taky lazaret, velitel si v sobotu pro změnu diagnostikoval slepý střevo, takže celej víkend skučel na gauči, nemůže se ani pohnout. Večer prohlásil, že tutově skončí v nemocnici, ráno šel běhat, tak říkám, že to nebude tak hrozný, když může poskakovat po lesíku, takže se samozřejmě naštval, že to neberu vážně a odjel na týden do velkoměsta. Nemocnici má prej hned vedle hotelu, tak jsme klidní, teda já určitě. Byla by fakt sranda, kdyby mu opravdu něco bylo, ale ani to děcko tomu nevěří, včera, když hlasitě skučel u večerníčku, mu povídá: "Umírej potichu", evidentně je vtipná a lehkovážná po mamince.

...................