3. Buď rád, že máš mě!

.....

Ráno jsme měli drobnější debatu doma v koupelně, protože večer nás přišli navštívit známí a ONA nekompromisně zakazovala tomu svému jít s velitelem do hospody na fotbal, protože by se ten její blbec ráno nevzbudil do práce. Nakonec to blbec nějak zařídil a vyplížil se z domu. Nicméně na velitele to udělalo velký dojem a ještě ráno řešil, jaká je ONA semetrika. Tak jsem mu hned říkala, snažíc se vyzdvihnout svoje přednosti kdykoli, když je vhodná příležitost: „No vidíš, buď rád, že máš doma mě, já tě sekýruju jen za to, když si ulevuješ, jakkoli (a že repertoár má velitel široký), v nevhodnou dobu na nevhodném místě“. Na to jsem se dozvěděla, že tyhle věci musí dělat prakticky furt, protože kdyby to nedělal, tak bych si mohla najít něco jiného k remcání, třeba mnohem horšího, takže si tím vlastně udržuje svobodu.

Jinak se mám výjimečně hůř než mizerně. V úterý k nám měli přijet známí z rodného města, které jsme už aspoň rok neviděli, tak jsme si prozíravě vzali na středu volno a dobře jsme udělali. Nevím, jak se to mohlo stát, ale vypilo se všechno pivo, tři litry vína, lahev tequily, lahev slivovice a zbytek si nepamatuju. Velitel se jako hostitel držel a na konci roznesl ty, kteří nemohli ani chodit, do postelí. Já jsem se jako hostitelka držela do poslední chvilky kuchyňské linky, ale v momentě, kdy jsem nabyla dojmu, že se můžu pustit a přesunout se do postele, jsem neudržela rovnováhu a kecla na zadek. Mám naraženou kostrč a jakákoli změna polohy mi způsobuje nesmírné bolesti. Ve středu jsem šla přesto večer masochisticky na tenis a jsem na sebe fakt hrdá, že jsem nepozvracela kurt. Doma bordel, jako kdyby tam pařilo třicet medvědů, všude brambůrky, rozlité víno, kávové obrazce po stěnách, prostě děs. Pamatuju si, že jsme k ránu zapálili venku svíčku a popíjeli na zahradě, to ale nevysvětluje, že je celý domek, včetně okna do kuchyně, politý voskem a náš větší pes taky. Soused radí přes plot, že psa máme vzít přes noviny žehličkou, tak snad to půjde dolů.

Ale teď už opět pohoda veliká, velitel včera vysmahnul na velký výlet za starými kumpány a vrátí se až v neděli ráno. Byl jak vyměněný, jednak se nesmírně těšil, ale to já taky, a pak se asi trochu bál, abych mu ten zájezd nezatrhla. Ale to se bál zbytečně, má naprostou volnost a i přes mé občasné snahy ho trochu řídit, se naprosto vymyká kontrole. Přesto sekal dobrotu a ještě na poslední chvíli před odjezdem natíral okapy, zametal a pak pravidelně posílal z cesty vlakem romantické informativní SMS o kolemsemihotající krajině, jako třeba že viděl kousek od kolejí souložící pár a tak. Já si to bez něj užívám, jela jsem s ním sice včera ještě na nádraží, abych odvezla zpátky auto, a už v garáži mu trochu otrnulo, tak suše poznamenal, že to se on nikdy nenaučí, vyjíždět z garáže na čtyřikrát (na první sešlápnutí plynu jsem málem přejela naši kočku, na druhé mi to zdechlo, na třetí tam zavazel velitel s batohem a otevřenou pusou a pak se asi zapnuly turbomotory, protože to mohutně poskočilo a byli jsme venku), ale ustáli jsme to a je klid.

Dneska jsem celé odpoledne vesele prala, pak jsem si vyrazila na kole, když jsem ovšem půl hodiny před tím pózovala u zrcadla a zjistila, že v kšiltovce by mě mohli považovat za chovance nějakého ústavu pro duševně postižené, protože evidentně nejsem kšiltovkový typ. Pokrývku hlavy jsem tudíž zavrhla, takže jsem se pak po dvou hodinách vrátila a měla jsem to rajcovní opálení, co mívají vesnické madlenky z okopávání vesnických polí, a navíc mám asi úžeh. Noc jsem strávila jako obvykle, když jsem sama a nemůžu strachy usnout, plížením se pod okny, sledováním, jestli se něco nestalo psům, protože neštěkají, jestli se něco nestane mně, protože štěkají, kdo je pod postelí a tak. Navíc mi celou noc pražila do obličeje lampička, protože jsem se neodvážila zhasnout. Dneska snad usnu vyčerpáním a zítra mi přijede kamarádka na návštěvu, to toho moc nenaspím, pak už jen sobota a v neděli budu poslouchat, jistě od časného rána, velitelovy zážitky z cest a u toho konečně spokojeně a nenápadně chrnět v křesle.

Jo, v pátek jsem ještě byla pochválená na tenise, příště se budeme učit volej, sice nevím, co to je, ale mrknu do kuchařky a uvidíme.

V neděli ráno jsem jela vyzvednout dle rozkazu velitele k vlaku, vypadal zničeně, ale chčastně. Tak jsem se rozhodla nechat ho odpočinout a nakrmit naposledy divou zvěř sama – kočku a dva psy – samozřejmě jsem si, jak je mým dobrým zvykem, pořezala ruku o plechovku. Velitel ač unaven a ač nesnáší krev, výjimečně neomdlel, jen obracel oči někam dovnitř hlavy. Ale musím říct, že toho nejhoršího jsem ho ušetřila. Z kuchyně do koupelny jsem šla krok sun krok, pořezanou ruku omotanou utěrkou za zády, druhou utěrku namotanou na noze, abych mohla stírat, co první utěrka nevsákne a kápne na zem. Nicméně jsem byla připravená při sebemenší jedovaté poznámce o mé šikovnosti mu to zranění ukázat a nechat ho pak na gauči napospas milosrdné mdlobě. Když jsem se vrátila vydezinfikovaná a obvázaná zpátky, byl velitel ve stavu lehkého polospánku a jen suše utrousil: „Stejně seš dobrá, jiná na tvým místě a s tvejma schopnostma už by byla dávno mrtvá!“

Odpoledne jsem zaskočila ke své staré kosmetičce, která se přestěhovala do nového salonu. Byla jsem zvědavá jak malá. Luxus, co vám mám povídat, všechen nábytek v bílé kůži, zlato se třpytilo všude kolem, závěsy jak na zámku, no připadala jsem si tam jak husa vesnická. Na recepci seděla „bárbí“ s obrovskejma prsama a mega černou hřívou, v koženém pidioblečku. Nabídla mi něco k pití, ale když jsem chtěla matonku, ztropila šílenou scénu, málem si sypala popel na hlavu a lezla po kolenou, protože matonka jim zrovna včera došla! Pak ji to přestalo bavit, donesla mi znuděně dle svého vlastního výběru tonik a časopis na čtení, který ovšem napřed přede mnou prolistovala, ohrnula nos, že je starej, a zase ho odnesla. Ale ošetření supí, užila jsem si to a už mě tam nikdo neuvidí.

Ale někdo by vidět měl, jaká jsem krasavice, tak jsem hned vyrazila na dívčí večer do divadla, bylo to super. Velitel to beze mě v pohodě přežil, našla jsem ho po návratu jako obvykle na gauči s lahváčem a knížkou, vypadal, že si ani nevšiml, že nejsem celý večer doma.

Jo, taky mám už asi čtrnáct dní všem dobře známý KOPR – k......ý odpor k práci a nemůžu se z toho dostat, snad mi to ještě chvilku vydrží, docela jsem si díky tomu odpočala.

.....