4. Vyprdnusenato

Těšila jsem se na víkend, ale jako obvykle, což se mi poslední dobou stává stále častěji, jsem zase něco vyvedla, takže nálada pod psa. Jela jsem do velkého města a když jsem vyjížděla z naší nové garáže, tak jsem tak dlouho vyhýbala autu před ní, až jsem to napálila do jednoho toho krásného dřevěného garážového trámu. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Velitel mě díkybohu neviděl, tak jsem dělala jako že nic, z okýnka auta jsem to nenápadně omrkla, trám vypadal děsivě. Za rohem jsem u sousedů ještě omrkla vozidlo, to vypadalo pořád stejně děsivě, žádný nový zářez jsem neobjevila, takže jsem vyrazila, doufala, že si toho nikdo nevšimne a nějak to opravím, až se vrátím. Když jsem přijela večer domů, zjistila jsem, že škody nejsou tak hrozný, trám měl vlastně jen sedřenou barvu, to tajně přetřu a ušetřím si tak uštěpačné velitelovy poznámky na adresu mého řidičského umění. Jdu si tedy vesele k brance a hodím ukázkový kotoul plavmo přes jakejsi krám, sakra, kdo to tam nechal! Ale, jak se vzápětí ukázalo, bylo to přední světlo mého vozu. Vůbec nechápu, jak jsem si mohla nevšimnout, že mi chybí. Tak jsem ho kopla pod auto a uklidila se prozatím do kuchyně k plotně, kam patřím.

Večer jel velitel na trénink, prohledala jsem hned starou garáž, našla jedinou plechovku, ve které nebyla modrá barva, a šla na maskovačku. Hned po prvním tahu se o mě znovu pokusily mdloby, nevím, kde jsme to vzali, ale ta barva byla červená! Tak jsem prohledala ještě chodbu, našla konečně tu správnou hnědou a dílo zamaskovala. Světlo jsem přilepila izolepou a časem to budu muset nechat spravit. Ale třeba to sroste samo, jeden nikdy neví, to auto je tak starý, že si žije svým vlastním životem, a moje řidičské schopnosti jsou na takové úrovni, že bych se ani nedivila, kdyby si vypěstovalo v pudu sebezáchovy nějaký samoopravovací mód.

Všude klid, jsme v plném počtu dvou kusů. Velitel byl na badmintonovém turnaji s noclehem, takže jsem jako obvykle rozlámaná a nevyspaná, protože své krkolomné spací polohy (s jedním okem upřeným na dveřích a oknu zároveň a s druhým upřeným pod postel) jsem se stále nedokázala vzdát, ale dalo se to vydržet. Velitel byl sportovním výletem nadšen, obzvlášť protože závěrečný badmintonový turnaj vyhrál (to jsme si všichni oddechli) a přežil i rozlučkové dostihové závody, kdy zdolal úctyhodné množství „koní v trávě“ (pro nezasvěcené je to rum se zelenou). Není to kůň, ale prase.

Psi sice stačili za tu krátkou dobu bezvládí totálně zvlčit a řádili jak draci, ale večer jsem jim vysvětlila, že teď naposledy zahrabeme všechny ty díry, co pracně vyhloubili v trávníku, a už o tom nebudeme mluvit, protože páníček zítra přijede a dostali by doopravdy na prdel. Už mě ani nepřekvapuje, že to zabralo, někdy mám dojem, že tomu ti hajzlíci fakt rozumí.

Teď jsem v práci, velitel jel taky předstírat frkec a já pevně doufám, že na další výlet vyrazíme taky jednou pro změnu společně, protože jinak začnu být protivná jako padesát prdelí, což je ještě o třináct prdelí víc než obvykle a to bych mu vážně nepřála.

VYPRDNUSENATO!

Co se práce týká, mám nějaký útlum. Situace ve firmě začíná být nervydrásající. Nálada klesá, začali jsme montovat nové přístroje, ale protože vedení má vysoké požadavky na věk, výšku, barvu vlasů, barvu očí a podobné technické detaily pracovnice, která by se na tuto práci měla přijmout, tak zatím žádná neprošla konkursním sítem. Z mateřské firmy ovšem taky přišel jasný rozkaz dodat každé úterý pět set kusů zmíněných přístrojů, takže ajeto-tým = výkonný ředitel + výrobní ředitel bleskově zpanikařili, vyhrnuli rukávy a montují vlastníma rukama, až se z nich kouří. Je sice hezké, že vrchnost občas sestoupí mezi nás, sprosté lidi k…a, ale všichni cítíme, že už to zachází trochu daleko. Já konkrétně už mám tak jedovatou náladu, že kdybych prošla kanálem, vychcípala by minimálně polovina krys. Jak říkal můj oblíbený dětský hrdina Smrďa Rum – „Vyprdnusenato!“.

Optimismus opravdu není na místě. Uplynulo pár dní a přístroje montuje už téměř celá firma, protože novou pracovnici jsme sice přijali, ale až od prvního září, aby hned na začátku nenabyla dojmu, že by snad mohla být důležitá. A navíc profi-montážní stůl dodaný mateřskou firmou „už“ nefunguje, takže všichni šroubováky a jdeme na to! Já se zatím zuřivě držím klávesnice a montážní halu obcházím velkým obloukem. Zítra ovšem přichází den D, čekáme totiž návštěvu vedení až z Ameriky, takže ráno fasujeme motyčky a rukavice a budeme plít trávníky kolem firmy, říkal pan ředitel. Zatím to považuji za dobrý vtip na vysokoškolské úrovni, šéf asi přece jen nebude takový suchar, ale zítra pro jistotu vyrazím do práce přinejmenším v kostýmku barvy rozkvétajícího lotosového květu a v lodičkách na vysokém podpatku a jedovatost nemístných poznámek zvyšuji o tři stupně drzostní stupnice. Pokud by se mi ovšem situace vymkla z rukou a došlo k prudké srážce motyček, prosím, vzpomínejte na mne v dobrém.

Je to za náma, nakonec jsem nemusela šermovat ani motyčkou ani rukama, zůstala jsem přikovaná u svého počítače a nervózně pobíhajícího šéfa se mi dařilo celé dva dny úspěšně ignorovat. Návštěva proběhla v klidu, náš pan ředitel se hlasitě smál každému americkému vtipu, výrobní ředitel taky, přestože anglicky nerozumí, ale v rámci zachování přátelské pracovní atmosféry se tvářil, že lepší historky už dlouho neslyšel. Americká delegace byla s návštěvou evidentně spokojená. Dělníci měli čisté montérky, pilně pracovali a na pracovních stolech se jim ukázkově vyjímaly decentní stolní kalendáře s fotkami zářivých amerických plání, ať už holých nebo s lehkým strništěm, které den před tím vyfasovali místo svých ohmataných a méně ukázkových stolních kalendářů s fotkami zářivých amerických dívek, též holých nebo s lehkým strništěm. Panebože, mám já tohle vážně za potřebí?

.......