33. Fakt nehrozí, že bysme se usouložili k smrti

V rámci příprav na Silvestra jsme měli včera „romantický večer“, dobře naladěný velitel otevřel lahev vaječného koňaku a pustil Terminátora, o půlnoci jsme si šli konečně lehnout. Bohužel, do postele se stihl svalit jen velitel, protože beruška se vzbudila, takže jsem ji odnesla zpátky do obýváku a začala druhou směnu. Velitel to s jedním okem už zavřeným komentoval jen otráveným: „Ještě že to děcko máme, to fakt nehrozí, že bysme se usouložili k smrti.“ No, někdy si říkám to stejný: „Ještě že to děcko máme.“

Včera byl velitel naposledy ve starém roce v hospodě. Vrátil se v celkem dobrém rozmaru, ale pak se kopl v koupelně do palce u nohy a bylo po náladě. Ráno se vzbudil s obočím proklatě blízko u sebe a vůbec se mnou nemluvil. Nakonec jsem zjistila, že to bylo kvůli té nehodě, protože mě to dostatečně nevzalo a nevyděsilo a vůbec jsem si nedělala starosti. Asi si představoval, že budu celou noc vzhůru poslouchat, jestli dýchá, když je tak těžce zraněn. Předpokládám, že taky uklouzl po mém vlasu, takže za to sichr můžu já, ale to už jsem se raději neptala.

A je další rok! Na Silvestra u nás byla dopoledne kamarádka s rozkošnou fenkou, ale uvázala ji venku za plotem, takže si naši psi moc neužili. Celou dobu byli ovšem ti naši vořeši nalepení u plotu a významně spolu „laškovali“, aby věděla, o co přišla. Odpoledne přišli známí a ti u nás nakonec s velitelem slavili do půl jedné do rána. O půlnoci se vzbudila berunka, aby si připila na nový rok – docela se v té malé večerní róbě od sestry rozparádila – ale hned zase usnula, tak jsme buchli šampáňo a šli pomalu taky.

Dneska má velitel tradiční novoroční kocovinu, takže vyžaduje spoustu pozornosti, litování a obskakování, zbytek volného času zabere beruška a den je s prominutím v prdeli. 

Nový rok probíhá zatím celkem v klidu. Beruška má teď další rozverné období. Kolem sedmé hodiny večer jde spát jako obvykle, ale za půl hoďky je většinou vyspaná do růžova a pak tady tak do deseti, do jedenácti hodin v noci blbne. Mě, co padá hlava už po večerníčku, to dává docela zabrat.

Dneska jsme spolu byly u kadeřnice, místní vesnická umělkyně. Celá procedura včetně fénování trvala patnáct minut, máme teď s beruškou podobný střih, jen v tom menším vydání to vypadá podstatně roztomileji. Velitel, i když jsem ho na to ráno upozorňovala, si samozřejmě nového střihu nevšiml, a když jsem se dožadovala pochvaly výměnou za večeři, tak jen vykulil oči a řekl mi, že si na tu změnu musí napřed zvyknout.

Tak ráno to vypadalo, že na jaře budem stavět vlastní dostihovou dráhu pro chrty, kterou si velitel tak přeje, aby tam mohl prodávat v kiosku kumpánům pivo a povzbuzovat psí závodníky, ale divoké sny se rychle rozplynuly.Přišel mi totiž šek na tři miliony korun, které si můžu v případě výhry okamžitě vyzvednout! Nakonec z toho sešlo, dala jsem to přečíst berušce, na tyhle reklamní výstřelky už jsme si zvykly, a pak jsme to vyhodily, jednak je to nesmysl a nechceme se přece taky dostat mezi tu bohatou pakáž.

Velitel opět včera vyrazil do velkoměsta, mimo jiné tam měl večer to školení, jak držet stříbrnou lžíci a jíst krevetový dort. Na mě nějak doléhá fakt, že mi už definitivně táhne na čtyřicet, takže optimismem nesrším. Když jsem byla mladší a v televizi běžel hrázný Kanyza a reklamy uváděl Pan Vajíčko, tak jsem hrdě hlásívala, že mám narozeniny ve stejný den jako Gustav Husák, teď už s tím parádu nedělám, mladí kolouši, co zrovna nemají z dějepisu jedničku, totiž už snad ani neví, kdo to byl.

Velitel nás před odjezdem „vyvezl“ na oběd, berušce se tam moc nelíbilo, tak se po mě celou dobu válela, jen asi na půl minuty jsem ji dala podržet veliteli a hned ho pozvracela. Aspoň to nebylo žádné srdceryvné loučení, veliteli jsme před odjezdem zamávaly z okna a všichni tři jsme byli rádi, že si v klidu odpočineme.

............